Valorizace vnosů manželů při vypořádání SJM

23.9.2024

Zásadní změna v otázce valorizace vnosů manželů při vypořádání SJM a výkladu § 742 odst. 2 občanského zákoníku.

Spor o výklad § 742 odst. 2 občanského zákoníku

Ústavní soud dne 18.9.2024 přijal nález sp. zn. Pl. ÚS 23/24, kterým se vyjádřil k zásadní otázce valorizace vnosů manželů při vypořádání SJM a uvedl, že Nejvyšší soud překročil meze soudcovského dotváření práva.

Soudní praxe ohledně valorizace vnosů při vypořádání SJM nebyla do přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 27.9.2022 jednotná. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud řešil otázku valorizace vnosů (finančních prostředků) užitých ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů. Nejvyšší soud uvedl, že i mezi manžely lze uzavírat smlouvy ohledně jejich výlučných majetků a že obligační vztahy mezi manžely mohou vznikat i co se týče společného jmění a výlučného majetku. Tyto toky peněz mezi výlučným majetkem a majetkem v SJM přirovnává soud k peněžitým zápůjčkám, u kterých platí, že vydlužitel je povinen platit úroky jen byly-li sjednány, jinak nikoli. Nejvyšší soud tedy dodává, že zde není žádný rozumný důvod proto, aby režim těchto majetkoprávních vztahů byl zásadně odlišný od vztahů mezi manžely založených vnosem.

Dle Nejvyššího soudu občanský zákoník tak nevychází ze zásady, že by se dluhy a pohledávky valorizovaly bez dalšího jen kvůli růstu hodnoty věcí, kterých se týkají a není tedy žádný rozumný důvod takovou zásadu stanovit jen pro případy vypořádání společného jmění manželů a je třeba vycházet z legitimního očekávání investujícího manžela, že v případě, že bude nucen investici (vnos) nahradit, nebude muset nahradit více, než bylo do jeho výlučného majetku (do společného jmění manželů) vloženo.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dále poukazuje na to, že velmi často je zvýšení ceny věci důsledkem jiných vlivů objektivní povahy (např. obecný nárůst ceny nemovitosti, umístění nemovitosti v atraktivní lokalitě apod.) nežli důsledkem vložené investice, resp., vnosu.

Závěrem tedy Nejvyšší soud judikoval, že v § 742 odst. 2 obč. zák. jde o tzv. nepravou zakrytou mezeru v právu. "O nepravou zakrytou mezeru jde tehdy, je-li text zákona formulován příliš široce, takže je nutno jej za pomocí teleologické redukce interpretovat úžeji, než jak by se zdálo podle jeho jazykového znění". A za pomocí teleologického výkladuje třeba dospět k omezení ustanovení § 742 odst. 2 obč. zák. tak, že zásadně dopadá na případy, kdy se manželé – ať již před vynaložením vnosu nebo kdykoliv později – na valorizaci dohodli. V ostatních případech se valorizace vnosu nepřipouští. Za určitých okolností (např. pro rozpor s dobrými mravy) však zůstává možnost zohlednit valorizaci vnosů v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů).

Tento výklad Nejvyššího soudu však Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 odmítl a zpochybnil. Dle Ústavního soudu Nejvyšší soud svým rozhodnutím vykročil z mezí přípustného soudcovského dotváření zákona.

Ústavní soud se ve svém nálezu dotýká především otázky interpretace zákonů soudy a možnosti a limitace soudcovského dotváření práva. V tomto smyslu Ústavní soud uvádí, že "možnosti interpretace zákonů soudy nejsou neomezené, jinak by dělba moci ve státě ztratila svůj smysl. Soudům s ohledem na demokratický charakter státu přísluší zákony vykládat a dotvářet, nikoliv je však měnit." Dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud fakticky svým výkladem jdoucím za hranu dotváření práva zúžil použitelnost § 742 odst. 2 obč. zák. o valorizaci vnosu přímo ze zákona jen na případy, kdy se na ní strany výslovně dohodnou a pokusil se tím fakticky zákon změnit.

Přes výše uvedené Ústavní soud uvedl, že nic nebrání tomu, aby Nejvyšší soud ze své pravomoci sjednocovat civilní judikaturu rozpracoval podmínky aplikaci § 742 odst. 2 obč. zák. v různých situacích, například i s využitím teleologické redukce pro specifické případy.

Co to tedy pro účastníky řízení o vypořádání SJM, jehož předmětem je též vypořádání vnosů, ať už z výlučného majetku do SJM nebo ze SJM na výlučný majetek jednoho z manželů znamená?

Ačkoliv Ústavní soud ve svém nálezu nedává přímo návod výkladu § 742 odst. 2 obč. zák., kdy tento opět ponechává na Nejvyšším soudu jako instituci pro sjednocování judikatury, přesto si není možné nepovšimnout, že se Ústavní soud v nálezu zmiňuje o té skutečnosti, že současná zákonná právní úprava je založena na principu obohacení (jakémsi tržním principu), nikoliv na principu náhrady škody, kdy rozhodujícím není výše investovaného majetku, ale to, jak se tato investice projeví ve zvýšení hodnoty společného jmění. A dále poukazuje na to, že z důvodové zprávy se podává, že zákonodárce chtěl explicitně změnit dosavadní systém valorizace vnosu, tedy princip redukce nahradit principem obohacení, a tedy se při valorizaci vnosu má zohlednit nejenom snížení ceny, ale i nově jeho zvýšení.

Z výše uvedeného by bylo možné dovodit, že na valorizaci vnosu by mělo být nahlíženo podle principu obohacení a soudy by měly zohledňovat zvýšení vnosu ze zákona, a bez ohledu na to, zda se na tom manželé dohodli či nikoliv. Ústavní soud otáčí možnost výkladu ust. § 742 odst. 2 obč. zák. úplně jiným směrem a nyní bude opět na soudech nižších stupňů a na Nejvyšším soudu především, aby sporné ustanovení § 742 odst. 2 obč. zák. vyložily jinak a rozpracovaly podmínky pro jeho aplikaci v různých situacích.

Dle mého názoru toto nastíněné vypořádání vnosů s jejich valorizací ze zákona přinese značnou nejistotu mezi manžely v tom, jakou finální částku bude jeden z manželů při zániku společného jmění manželů případně povinen druhému na náhradu valorizovaného vnosu uhradit a zda vůbec bude mít na takové vypořádání dostatečné finanční prostředky (aniž by bylo nutné nemovitost prodat), neboť nemovitosti se již dnes zcela běžně pohybují v milionových částkách a jejich zvýšení hodnoty (a to především objektivní povahy) v čase je téměř jisté.

Příklad: Jeden z manželů vloží do nemovitosti v hodnotě 5.000.000,- Kč ve společném jmění manželů své výlučné finanční prostředky ve výši 1.000.000,- Kč. Za 30 let se manželé rozvedou, nemovitost za dobu manželství stoupne na hodnotě a bude mít hodnotu 15.000.000,- Kč, tedy trojnásobně vyšší. Následně dojde na vypořádání této nemovitosti. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, by manžel, který vložil 1.000.000,- Kč ze "svého" obdržel z vypořádání tento svůj milion a k tomu 7.000.000,- Kč z hodnoty nemovitosti, celkem 8.000.000,- Kč a druhý manžel 7.000.000,- Kč.

S valorizací vnosu by však výpočet byl zcela jiný. Pokud bychom počítali s tím, že nemovitost se za 30 let manželství ztrojnásobila, měl by se ztrojnásobit i vnos vložený jedním z manželů do nemovitosti. Tzn. že ten z manželů, který vnos vynaložil, jej dostane zpět trojnásobně zvýšený, tj. 3.000.000,- Kč a 6.000.000,- Kč z hodnoty nemovitosti, tj. celkem 9.000.000,- Kč a druhý z manželů 6.000.000,- Kč.